Cesta k nirváně vede přes Vagon

Fronta se táhne po schodech do Vagonu, ne do toho vlakového, ale do legendárního pražského klubu na Národní třídě. Tím si za třicet let prošla snad každá rocková kapela. Lidi nervózně přešlapují, nikdo nemluví. Na špinavé zdi vedle vchodu visí plakát se žlutým smajlíkem.

Vzduch houstne s každým metrem pod zem. Teprve pod schody sekuriťák prohledává tašky. Lahve s čirou kapalinou končí v koši. „To si jako nemůžu nechat?“ zkouší to někdo. „Ne,“ odvětí mu přísným hlasem sekuriťák a kolem ruky mu nalepí oranžový náramek, který je zároveň vstupenkou na dnešní show. Po pár minutách čekání se člověk ocitá ve sklepě, kde je už teď vydýchaný vzduch. Na podrážky se lepí rozlité pivo. Vzduch smrdí potem chlapů, co tuhle hudbu poslouchají déle, než je značná část sálu na světě.

Na pódiu osvětleném červenomodrými světly technik začíná zvučit. Surový tón kytary se prožene sálem s takovou hlasitostí, že lidé u stolů zvedají své hlavy od půllitrů. Na mixpultu blikají červená čísla, zvuk naráží do stropu a vrací se zpátky zkreslený, přebuzený, těžký. Část osazenstva si zkracuje čas čekáním na pivo, díky čemuž se u baru tvoří sáhodlouhá fronta.

Deset minut po avizovaném začátku se na scéně stále nic neděje. I zvukař odchází. Za moment se vrací s kouřícím hrnkem čaje. Ale fanoušci tohoto hudebního stylu nikdy nedodržovali pravidla – ani ta o tom, kdy se má začít hrát.

Dvacet minut. Kyslíku v sále rapidně ubývá s každým dalším pivem a vydýchaný vzduch dělá z Vagonu saunu. Stůl u pódia má za sebou už několik rund piv a objednává další. Nikdo ale neodchází. Na Smells Like Teen Spirit se čeká, i kdyby to mělo trvat celou noc.

Třicet minut. Z publika se ozývají první netrpělivé výkřiky. „Tak hrajte už!“ zaburácí hlas zhruba padesátiletého chlapa se Staropramenem v ruce. Podle jeho drmolení to rozhodně nebyl první a zdaleka ani poslední alkoholický nápoj večera. Skupinka Němců v zadní části sálu se začíná překřikovat, když v tom jeden z nich bouchne půllitrem. Hluk nabírá na síle. U jednoho stolu posedává tatínek se dvěma syny, všichni tři v identickém triku s ikonickým žlutým smajlíkem a netrpělivě vyčkávají na svou oblíbenou kapelu.

Čtyřicet minut. Zvukař dopíjí čaj a na osvětlené pódium vstupuje silueta.

Frontman přichází rozvolněným krokem a celý sál ztichne. Dlouhé vlasy, vousy a na krku Fender Jaguar. Basák, s obrovskou podobiznou Kurta Cobaina na triku, zahraje první tón a zpěvák začne zpívat. Uhlazený hlas donutí člověka, aby si zpěváka ještě jednou prohlédl.

Oprané bílé tričko s nápisem Captain America. Hnědé volné džíny. Zpěvákův účes už pomalu prohrává boj s plešatěním. Ostatní členové kapely spíš sázejí na jistotu a oblékají merch Nirvany. Žádné flanelové košile, žádný roztrhaný svetr. Kapitán Amerika hraje ikonickou About a Girl v pražském sklepě.

S každou další skladbou parket houstne. Lithium, Rape Me – hlas frontmana se s přibývajícími písněmi láme, přechází do chrapláku, a tím paradoxně zní autentičtěji. Před pódiem se v moshpitu mísí dvacátníci s chlapy, co Nirvanu poslouchali z kazet, když ještě běžela na MTV. Tatínek se syny ve žlutých smajlících stojí v první řadě a všichni tři zpívají. Nikdo tady nečeká, že uvidí pravého Kurta, ale všichni doufají, že ucítí pravou nirvánu.