Kurt Cobain a obří sláva, o kterou nestál

Kurt Cobain, frontman Nirvany, se stal jednou z nejvýraznějších postav 90. let, přestože tuto roli nikdy nepřijal. Jeho tvorba i veřejné vystupování balancovaly mezi autenticitou a tlakem, který s sebou nesl obrovský úspěch.

V devadesátkovém rocku se od frontmana čekala sebejistota a image tvrdého chlapa. Cobain přišel s něčím jiným. Otevřeně mluvil o depresích, zranitelnosti i závislosti na heroinu – a přesně to se promítalo i do jeho textů. Ty působí roztříštěně a nesou v sobě řadu emocí včetně frustrace, ironie, studu, ale i radosti a euforie. V prostředí tehdejšího rocku to bylo neobvyklé. Cobain tím narušoval představu rockové hvězdy jako někoho silného a nedotknutelného.

Nejpopulárnější album Nirvany Nevermind překonalo v americkém žebříčku Billboard 200 i Michaela Jacksona a jeho prodeje přesáhly deset milionů kopií. Což byl zásadní zlom nejen pro Cobaina, ale i pro celou alternativní scénu.

Píseň Smells Like Teen Spirit se stala hymnou generace, kterou ale její autor postupně začal odmítat. V rozhovoru pro Rolling Stone přiznal, že si už ani nepamatuje její kytarové sólo. „Přijde mi skoro trapné ji hrát,“ řekl tehdy. Vadilo mu, že se na jednu píseň soustředí veškerá pozornost, zatímco jiné skladby považoval za stejně dobré, nebo dokonce lepší. „Když během koncertu na Teen Spirit přijde řada, sotva se přes něj dokážu dostat. Mám chuť hodit kytaru na zem a odejít,“ popsal pro ikonický hudební magazín.

Třetím albem In Utero, které vyšlo v roce 1993, se pokusil vzbouřit proti tomu, že se z Nirvany stala mainstreamová kapela. Prosadil si producenta Steva Albiniho a záměrně drsný, neučesaný zvuk, který měl být protikladem komerčního lesku Nevermind. Heart-Shaped Box, All Apologies, Rape Me, každá z písní zněla jinak než to, co od něj čekala nahrávací společnost i fanoušci. Jenže i In Utero se prodávalo po milionech. Uniknout vlastnímu úspěchu se mu nepodařilo.

Cobainovo v té době nevšední tvůrčí uvažování má překvapivě blízko k beatnické kontrakultuře. Nejen tématy, ale způsobem, jak pracoval s textem. Při tvorbě některých alb se inspiroval například cut-up metodou – rozstříháním hotového textu a jeho náhodným přeskládáním do nových celků. K tomuto přístupu ho přivedl William S. Burroughs, jedna z ústředních postav beat generation.

Výsledkem jejich krátké spolupráce je nahrávka The „Priest“ They Called Him z roku 1992, kde Burroughsův přednes básně doplňuje Cobainova chaotická kytara. Nahrávka vznikla na dálku – Burroughs nahrál svou část v Kansasu, Cobain přidal kytary v Seattlu, aniž se osobně potkali. Pro Cobaina ale i tak znamenala společná tvorba víc než pouhý experiment a ve stejném období z něj podle vlastních slov spadl obrovský tlak.

Když se v říjnu 1993 setkali, Burroughs ho popsal jako plachého a zdvořilého, ale zároveň ztraceného. Po jeho odchodu Burroughs podle svého asistenta Jamese Grauerholze poznamenal: „S tím klukem je něco v nepořádku. Mračí se bezdůvodně.“

V jednom z posledních velkých rozhovorů, který v lednu 1994 poskytl Davidu Frickemu, se Cobain ohradil proti obrazu, který si o něm média vytvořila. „Pořád narážím na popisy rockových hvězd v časopisech, Kurt Cobain, ten ufňukaný, neurotický chlapík, co všechno nesnáší. Přitom jsem nikdy v životě nebyl šťastnější,“ popsal.

O pár měsíců později, 5. dubna 1994, byl Kurt Cobain nalezen mrtvý ve svém domě v Seattlu. Bylo mu dvacet sedm let. Jeho smrt bývá vykládána jako nevyhnutelný konec člověka poznamenaného závislostí a tlakem slávy. Jenže člověk, který v lednu říká, že nikdy nebyl šťastnější, do takového vysvětlení nezapadá.

Jisté je, že Cobain celý život balancoval mezi tím, kým byl, a tím, co se od něj čekalo. Zůstala po něm tři studiová alba, deníky plné kreseb a nedokončených textů a dcera Frances Bean, které bylo necelých dvacet měsíců.